Auto Info Manuály Schémata Historie Galerie

Aktuality

4.5.2005 - Historie převedena do nového layoutu.

Historie FERRARI

Vznik automobilky
V roce 1929 založil Enzo Ferrari, tovární jezdec automobilky Alfa Romeo, vlastní firmu Scuderia Ferrari, v jejímž znaku byl vzpínající se kůň. O deset let později ji přejmenoval na Auto Avio Construzioni Ferrari. Po válce v roce 1946 Enzo Ferrari svojí firmu kompletně reorganizoval, dal jí své jméno a zaměřil její výrobní program výhradně na automobily.
Historie do roku 1945
Krátce po založení firmy Auto Avio Costruzioni Ferrari představil Enzo Ferrari svůj první automobil, který označil číselným kódem 815 - 8 válců- 1,5 objem motoru.
Řadový motor vozu tehdy dosahoval výkonu 55,5 kW. Automobil, jenž ještě nesměl nést název Ferrari (podmínka dřívější smlouvy s Alfou Romeo) dlouho vedl v závodě Mille Miglia v roce 1940, nakonec však pro poruchu odpadl. Brzy následoval upravený model 815 B s novým motorem, který měl ventilový rozvod OHC . V roce 1944 byla továrna vybombardována a její náročná obnova trvala dva roky.
Historie do roku 1970
Prvním skutečným Ferrari byl typ 125 S s dvoumístnou karosérií spider , motorem V12 o objemu 1497 cm3 a výkonu 53 kW. Automobil debutoval na závodě v Piacenze roku 1947, při druhém nasazení ve VC Říma zvítězil průměrnou rychlostí 88 km/h. Vůz měl trubkový rám, nezávislé zavěšení předních kol a zadní nápravu DeDion. Další model Ferrari 159 S vznikl namontováním motoru o objemu 1903 cm3 a největším výkonu 88 kW do původního šasi 125 S. Číselné označení automobilů Ferrari většinou udává objem jednoho válce v cm3. Roku 1948 přišly na trh modely 166 Sport a Inter, jejichž vidlicový dvanáctiválec měl objem zvětšený na 1995 cm3. Automobily s nejrůznějšími uzavřenými i otevřenými karoseriemi se s udržely ve výrobě až do roku 1950, přičemž výkony motorů se pohybovaly v rozmezí od 66 do 118 kW. Modely 166 MMN získaly četné sportovní úspěchy, včetně vítězství v Le Mans či v závodě Mille Miglia. V roce 1950 zvětšil výrobce objem motoru na 2341 cm3 a označení vozů změnil na 195 Sport/Inter. Od roku 1951 vyráběla utomobilka nové modely 212 Inter a Export s motory V12/2562 cm3, jejichž výkon pokrýval spektrum od 96 do 125 kW. Kupé či kabriolety 212 Inter většinou pocházely z věhlasných karosáren Vignale, Ghia, Fontana či Pininfarina. Ke sportovním účelům byly často používány 212 Export Touring Barchetta s dvoumístnou otevřenou karoserií spider. Během roku 1952 se také vyrobilo 20 automobilů 225 S s motorem 2715 cm3 o výkonu 154 kW . Většinu modelů z padesátých let tvořily závodní či polozávodní speciály, a tak není divu, že se jejich produkce počítala na kusy, výjimečně na desítky. První velkoobjemový sportovní vůz Ferrari byl představen na pařížském autosalónu v roce 1950 a měl označení 340 America. Přestože byl automobil úspěšný v závodech Mille Miglia či Le Mans, byl určen především pro trh v USA. Jeho motor V12 objemu 4102 cm3 byl naladěn na výkon 162 kW.
V roce 1952 přišel do prodeje velmi úspěšný model 250, který se po modernizaci z roku 1955 udržel v nabídce celých 12 let a z bran továrny jej vyjelo celkem 3500 kusů. Jeho dvanáctiválec o objemu 2953 cm3 měl nejdříve výkon 169 kW, později se vyšplhal až na hranici 221 kW. Modely Ferrari 250 GT se nabízely především s karoseriemi od Battisty "Pinin" Fariny nebo Franca Scagliettiho. Automobily byly používány mimo samotného továrního týmu i privátními jezdci jak na závodních drahách, tak i v běžném provozu. Vzniklo také několik speciálních verzí jako například 250 GT "Tour De France". Nejznámějším modelem této řady je 250 GTO (v letech 1962 až 1964 vyrobeno 39 vozů), který byl posledním závodním Ferrari s motorem vpředu.
Ferrari 250 LM z roku 1964 bylo prvním vozem z Maranella s motorem uprostřed. Jeho motor V12 o objemu 3286 cm3 disponoval výkonem 228 kW - pouze prototyp měl motor o objemu 2953 odpovídající nomenklaturnímu číselnému označení 250. V roce 1965 s tímto automobilem zvítězila posádka J. Rindt / M. Gregory v Le Mans. Model 250 LM byl posledním "běžným cestovním" Ferrari, s nímž bylo možno závodit na vrcholové úrovni.
V roce 1954 debutoval na Ženevském autosalonu typ 375 MM, o několik měsíců později ho následoval model 375 America, vyznačující se tím, že šlo o první oficiální spolupráci s karosárnou Pininfarina, která trvá dodnes. Po modelu 340 America to byl další "útok" na automobilový trh v USA. Výkon velkého dvanáctiválce o objemu 4522 cm3 byl u modelu 375 MM 250 kW a 221 kW u kupé America, které se vyrábělo do roku 1956. Zdá se, že v Maranellu dostal příležitost každý nadějný projekt a konstruktéři se předháněli v nápaditosti. Různorodosti výrobního programu nahrávaly také rozličné variace karosérií specializovaných dílen umístěných v Modeně, Turínu a okolí. Průběžné velmi úspěšné angažmá značky v několika sportovních disciplínách (F1, F2, sportovní vozy, prototypy) si vynutilo prakticky roční obměnu automobilů a neustálý horečný vývoj.
V přehledu silničních Ferrari určených spíše pro severoamerický trh zbývá ještě typová řada 410. Premiéra nového modelu se odehrála v roce 1955 a kompletní kupé 410 Superamerica od designérského studia Pininfarina se představilo o rok později. Model 410 Superamerica byl vybaven motorem V12 s objemem 4962 cm3 a úctyhodným výkonem 250 kW. Mezi vozy Ferrari 410 SA snad každého zaujme jen jediný exemplář aerodynamického kupé s mohutnými ploutvemi od karosárny Ghia. Ferrari 400 Superamerica s otevřenou nebo uzavřenou karosérií Pininfarina se vyrábělo v letech 1960 až 1964.
Pininfarinovo kupé Ferrari 500 Superfast z roku 1964 navazovalo svým stylistickým pojetím na model 400 Superamerica "Aerodinamico" Serie II a jeho pětilitrový vidlicový dvanáctiválec dával v tehdejší době úžasný výkon 294 kW.
Prezentace nové typové řady s karosérií Pininfarina stavěné u Scagliettiho se odehrála rovněž v roce 1964. Kupé 275 GTB a spider 275 GTS nahradily typ 250 GT. Kromě karoserie byl nový zejména motor V12 o objemu 3286 cm3 a výkonu 191(GTS) a 206 kW (GTB). Převodovka byla umístěná společně s diferenciálem u zadní nápravy.
Od modelu 250 GTE 2+2 (1960) se čtyřmístné automobily staly nedílnou součástí výrobního programu automobilky. V létě 1963 se přestavilo nové čtyřmístné Ferrari 330 GT 2+2. Šasi automobilu bylo v podstatě převzato z typu 250 GTE 2+2, motor však dostal větší objem. Do roku 1967 se vyrobilo 1080 kusů kupé 330 GT 2+2.
S novým motorem V12 objemu 4390 cm3 se představily i nové modely s číselným označením 365. Ferrari 365 GT 2+2 z podzimu 1967 nahradil typ 330 GT 2+2, který byl doposud největším, nejprostornějším a nejluxusnějším vozem z Maranella. Výbava automobilu obsahovala mimo jiné i posilovače brzd a řízení, elektrické stahování oken a klimatizaci. Kupé 365 GT 2+2 se mohlo pochlubit relativně velkým prostorem pro cestující i zavazadla. Od roku 1969 firma nabízela další modely s číselným označením 365, konkrétně kupé 365 GTC a od něj odvozený kabriolet 365 GTS, které stylisticky a technicky vycházely z modelů 275.
Atraktivní novinkou roku 1969 bylo rovněž nově tvarované kupé 365 GTB/4 známé pod označením Daytona, jehož motor V12 nabízel výkon 259 kW. Stejnou pohonnou jednotkou se čtveřicí vačkových hřídelů byl vybaven i model 365 GTB/4 Spyder, který v následujících letech nahradil typ 365 GTS. Daytona byla schopna dosáhnout rychlosti až 275 km/h a zrychlovat z 0 na 100 km/h během 5,9 s. Do roku 1974 vyrobili v Maranellu téměř 1300 exemplářů Ferrari 365 GTB/4.
Finanční potíže automobilky Ferrari vyřešil v roce 1969 Fiat, který se stal majitelem poloviny akcií a umožnil maranellské značce prakticky neomezené financování. Ještě před tím roku 1967 došlo k dohodě mezi Fiatem a Ferrari o spolupráci na výrobě typu Dino, která trvala do roku 1976.
Enzo Ferrari měl jediného syna, který zemřel v roce 1959 na infekční zánět ledvin. Na jeho počest se od roku 1968 vyráběly automobily Ferrari, které nesly jeho jméno. Prvním byl model Dino 206 GT s dvoulitrovým morem V6, který vyráběl Fiat. Motor byl uložen napříč před zadní nápravou a byl spojen s ručně řazenou pětistupňovou převodovkou. Mnohem většímu úspěchu se těšilo Dino 246 GT představené roku 1969 s výkonnějším motorem V6 o objemu 2,4 l, kterého se vyrobilo téměř 2500 kusů.
Historie do roku 1997
V roce 1975 představil výrovbce nové Dino 308 GT/4. Jak napovídá označení, automobil dostal nový motor, čtyřvačkový vidlicový osmiválec o objemu 2927 cm3 a výkonu 176 kW. Není bez zajímavosti, že autorem karoserie byl v tomto případě výjimečně Bertone. O rok později na tento vůz konstrukčně navázal model Ferrari 308 GT/4.
Nástupcem Ferrari 308 GT/4 se v roce 1980 stal model Mondial8, jehož motor V8/2926 cm3 byl vybaven elektronickým vstřikováním Digiplex a nabízel výkon 157 kW. Výroba Mondialu 8 skončila v roce 1982 montáží 703. exempláře. Plynulý vývoj této řady pokračoval přes Mondial Quattrovalvole se čtyřmi ventily ve válci, Mondial 3,2 a skončil poslední verzí vyráběnou ještě v roce 1993 nazvanou Mondial T , která měla motor o výkonu 221 kW.
Na Turínském autosalonu v roce 1971 debutoval prototyp 365 GT/4 BB, sériově se však tento model začal vyrábět až v říjnu 1973. Motor V12 s úhlem rozevření válců 180 stupňů a dvěma páry vačkových hřídelů měl objem 4390 cm3 a výkon 280 kW. Jeho konstrukce vycházela jako obvykle z motorů Ferrari F1. Tutéž pohonnou jednotku s mírně zmenšeným výkonem použila automobilka v roce 1976 u podvozkově a karosářsky vylepšeného modelu 512 BB. V roce 1981 byl motor vybaven elektronickým vstřikováním paliva a výkon nového modelu 512 BBi poklesl na 250 kW. Snížení výkonu však nebylo krokem zpět, naopak, motor byl při jízdě pružnější a temperamentnější.
Důstojným nástupcem modelu 512 BBi se stal v roce 1984 typ Testarossa, jehož podobně koncipovaný dvanáctiválcový V-motor 4942 cm3 disponoval výkonem 287 kW. Pininfarina využil vzadu širokých boků, které ve vyšších rychlostech vytvářely potřebný přítlak na zadní kola. Testarossa dosahovala rychlosti až 291 km/h a zrychlovala z klidu na 100 km/h za 5,3 s. Pokračovatelem tohoto vysokovýkonného stroje bylo v roce 1992 Ferrari 512 TR, které se mohlo pochlubit výkonem 315 kW.
Na podzim roku 1994 přišla poslední modifikace, která dostala označení F 512 M. Kromě modernizované čelní masky a nového uspořádání světlometů bylo automobilu přidáno několik koní navíc. Výkon se pohyboval až na hranici 342 kW. Poslední kusy typu F 512 M, tedy Ferrari s motorem V12 (úhel rozevření válců 180 stupňů) byly vyrobeny v červenci roku 1996.
V roce 1972 se změnil čtyřmístný model 365 GT/4 2+2, když dostal zcela novou karoserii. Pininfarina tentokrát navrhl poměrně hranaté tvary, které se vymykaly tradicím značky. Technika byla modernizována, základě však odpovídala staršímu modelu. Rychlé kupé s 4,4 litrovým motorem V12 o výkonu 235 kW se vyrábělo do roku 1976, kdy ho nahradily opticky velmi podobné modely 400 GT a 400 Automatic s dvanáctiválcem objemu 4823 cm3/250 kW. Ferrari 400 Automatic bylo vůbec prvním automobilem značky se samočinnou převodovkou. Evoluční vývoj doplnil v roce 1979 motor se vstřikováním Bosch K-Jetronic a některé další retuše. Dalším vývojovým stupněm tohoto "hranatého" Ferrari byl v roce 1985 model 412 a 412 Automatic. Kompletně modernizovaný automobil byl vybaven pětilitrovým motorem/250 kW a protiblokovacím systémem ABS. Za dvanáct let výroby modelů 400 a 412 se jich prodalo téměř 2000 kusů. Pokračovatelem tradice pohodlného čtyřmístného automobilu Ferrari je současný model 456 GT a 456 GTA, který automobilka prezentovala v roce 1993.
Autosalon v Paříži roku 1975 byl místem představení významné novinky - typu 308 GTB s plastovou karosérií navrženou ve studiu Pininfarina. Novinka v sobě kombinovala šasi z modelu Dino 246 GT a motor V8/ 2927 cm3 z modelu 308 GT/4. O dva roky později měl premiéru logický souputník - model 308 GTS s karosérii targa. Zmenšeninami typu 308 GTB/GTS se staly 208 GTB/GTS s motorem objemu 1991 cm3 a výkonem 114 kW, jež především na domácím trhu nahradily modely Ferrari 208 GT/4. Modely 308 GTB/GTS se staly po dvou modernizacích nejúspěšnějším modelem značky posledních dvaceti let, když se jich od roku 1976 do 1985 prodalo přes 12 000 kusů.
Kompletní modernizace typu 308 GTB/GTS proběhla v roce 1985, novinka nesla označení 328 GTB/GTS, měla zcela přepracovaný interiér a nový motor V8 o objemu 3185 cm3 a výkonu 199 kW. Po čtyřech letech přišel další vývojový stupeň nejmenších automobilů Ferrari - modely 348 TB a 348 TS s výrazněji modifikovaným vzhledem a výkonnějším motorem 3,4 l. Továrna inzerovala nejvyšší výkon 220 kW, největší rychlost 275 km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h za 5,9 s. V roce 1993 navázal na tuto typovou řadu plnohodnotný kabriolet Ferrari 348 Spider a na podzim téhož roku byl zvýšen výkon motoru na 235 kW. Výroba tohoto mimořádně úspěšného Ferrari skončila v roce 1995, kdy ho nahradil dodnes vyráběný typ F 355.
V roce 1982 se začaly vyrábět automobily Ferrari vybavené přeplňovanými dvoulitrovými motory. Model 208 GTB Turbo se odlišoval od původního typu 208 GTB/GTS turbodmychadlem KKK, elektronickým vstřikováním Bosch K-Jetronic a výkonem větším téměř o 50 kW. Milníkem dalšího vývoje typu 208 byl jarní autosalon v Turínu roku 1986, kdy motor V8 již disponoval výkonem 187 kW .
V Ženevě 1984 debutovalo Ferrari 288 GTO, které oslňovalo svými jízdními výkony. Výrobce potřeboval vůz vyrobit v počtu nutném pro homologaci ve skupině B. Automobil tvarově vycházel ze siluety 308 GTB, srdcem automobilu byl také osmiválec, ale s objemem 2855 cm3 a největším výkonem 294 kW. Oproti původnímu podélnému uložení byl motor upevněn napříč a vybaven turbodmychadly IHI a elektronickým vstřikováním Weber-Marelli. Cestovní verze, vybavená mimo jiné klimatizací, dosahovala rychlosti 305 km/h a zrychlovala z 0 na 100 km/h za 5 s. V letech 1984 až 1986 se vyrobilo 272 těchto pozoruhodných vozů.
V lednu 1987 při příležitosti 40. výročí založení automobilky připravilo vývojové oddělení další supersportovní model - typ Ferrari F40. Automobil měl uprostřed uložený vidlicový osmiválec 2936 cm3, který se dvěma turbodmychadly poskytoval úctyhodný výkon 352 kW. Trubková struktura vozu nesla skvěle aerodynamicky zpracovanou kevlarovou karoserii. Její tvůrce - věhlasný Sergio Pininfarina vtiskl automobilu nezaměnitelný charakter, který z něj udělal legendu. Produkce Ferrari F40, které dosahovalo rychlosti 324 km/h, byla zahájena v roce 1988 a skončila po 1331 vyrobených vozech v roce 1992.
Enzo Ferrari stál v čele svého podniku od roku 1947 do své smrti v roce 1988. Vozy Ferrari zvítězily během Enzova působení ve firmě v 5000 závodech a získaly 25x titul světového šampióna v různých automobilových disciplínách. Po smrti Enza Ferrariho se Fiat stal majoritním akcionářem firmy, neboť zvýšil svůj podíl ve Ferrari na 90 %.
Ferrari a vzpínající se černý kůň ve znaku jsou symbolem sportovních automobilů moderní poválečné generace. Slávu si vydobyly nejen udávanými největšími rychlostmi, výkonem a karoseriemi navrhovanými nejznámějšími italskými designéry, ale především bezpočtem vítězství na závodních tratích. Dodnes je automobilka pevně spjata s automobilovým sportem.
 
All rights reserved © 2005 webmaster(at)autoinfo.czechian.net